Vhled / Insight
Strašáky fotografuji od roku 1994. Můj původní zájem už dávno přerostl v obsesi. Už dávno vím, že žijí jako my. Stárnou, milují se i rozcházejí. Průměrný věk celoročně neuklizeného strašáka jsou tři roky. Na mých negativech jsem tak zachytil už sedm generací strašáků. Strašáci mizí z polí i vinic i zahrad. Když jsem letos fotografoval rozpadající se Toyen v Šakvicích, byla posledním strašákem na tamních vinicích. Ty už teď třetím rokem chrání polyetylenové sítě. Už nejsem fotograf strašáků, ale fotograf zbytků strašáků. Ubývají geometrickou řadou, alespoň u nás. Kdybyste o nějakého potkali, dejte mi, prosím, vědět.
Jedna kamarádka mi kdysi napsala: „Pohybuješ se na ostří hrany – krok vedle, staneš se strašákem, krok vedle, rozplyneš se ve společenské pěně.“ To jsou mi ale perspektivy.
☛ Pokračujte do galerie Vhled / InsightVinné a nevinní
Za ty roky, co fotograficko-sociologicky pozoruji život strašáků, jsem došel k mnohým objevům. Specifickou kategorií jsou třeba strašáci na jihomoravských vinicích. Zvláště ve Velkopavlovické oblasti, tam jich je požehnaně. Jezdím za nimi několikrát za rok, nejraděj však na podzim, už proto, že mám poměrně pozitivní vztah k plodině, kterou hlídají. V létě před nájezdy špačků, v zimě zase před zajíci a srnkami. Většina z nich tu totiž na rozdíl od jejich polních příbuzných zůstává po celý rok. Nikde jsem nenašel tolik úžasných strašaček jako právě na tamních vinicích. Často tančí ve větru až do extáze a já si mezi nimi připadám jako fotograf módního magazínu. Nespoutané, života plné strašačky však často bezprostředně sousedí se svými smutnými protějšky - totiž oběšenci. Vezmu-li to genderově, ti, kteří se houpou nad vinicemi, jsou vždycky mužského pohlaví.
